Zaostřeno na umění

Od hvězdné samoty ke kráse lidí barev neboli šestero setkání o prolínání filozofie, umění a vědy nad vybranými díly z expozice 1939–2021: Konec černobílé doby ve 2. patře Veletržního paláce. Co má obraz společného s šesti pivy, v čem jsou pavučiny podobné vesmírným mlhovinám a jak se nám může mstít příroda? Ve spolupráci s Fakultou humanitních studií Univerzity Karlovy vám nabízíme už třetí pokračování jedinečného cyklu komentovaných prohlídek. Filozofové*ky prostřednictvím dialogu s kurátory*kami a edukátory*kami nechají „vyprávět“ vybrané obrazy a sochy, které samy za sebe promluvit nemohou. Každé z takto „polichocených“ děl se zároveň stane východiskem pro zamyšlení nad aktuálními problémy; tentokrát se zaměříme na poválečné umění: co nám mohou domněle nesrozumitelná díla při filozofickém výslechu prozradit o světě, který si sám nerozumí.

Cyklus komentovaných prohlídek 
Termín: 6/11 2024 – 11/12 2024
Den a čas: každou středu od 16.00 do 17.30
Místo konání: Veletržní palác, Dukelských hrdinů 47, Praha 7

Drátěná socha Karla Malicha s motivem sedícího člověka v kavárně se ideálně hodí k nastínění jednoho typicky lidského paradoxu, který ve svém díle Čas a vyprávění představil francouzský filozof Paul Ricoeur. Ten ukázal, že aby pro nás lidi byl čas plně lidský, potřebujeme si ho „polidštit“ vyprávěním. Jistě, Malichova socha není plnohodnotným příběhem, je třeba si ho domyslet, nicméně do sochy je vetknutý pohyb, děj a změna, základ každého vyprávění. A tedy i nějaký ten čas. Řeč bude o čase a o schopnosti uměleckého díla pustit času pusu na špacír.

Je-li řeč o čase, jak je to s obrazy a současnou astrofyzikou? Co když můžeme skrze obrazy strčit hlavu do černých děr a nahlédnout samotný akt stvoření, moment, kdy se světlo oddělilo od tmy? Jak se do obrazů otiskuje vesmír a v čem nás hvězdy odsuzují k samotě, neboť stejně jako je hvězdné nebe nad námi, hvězdy zde rozhodně nejsou pro všechny?

Mikuláš Medek se ve svých úvahách pravidelně odkazuje na původně teigovský koncept „vnitřního modelu“. Podle této teorie si malíř ve své mysli vytváří představu obrazu, jehož zpočátku jen tušený charakter následně zpřesňuje a konkretizuje tím, že jej převádí do kreseb a na plátno. Je zřejmé, že tato teorie zavdala podnět ke vzniku jednoho z nejpozoruhodnějších děl českého malířství 20. století; jenže co fungovalo pro umělce, nemusí nutně fungovat pro diváka. A právě na tento rozpor se v druhém pokračování letošního cyklu zaměříme. 

Tvary na obraze mohou kromě pavučin připomínat i shluky mezihvězdného prachu. Obraz jako by proplétal obojí. Jenže pavučiny nejsou mlhoviny a v případě živých bytostí musíme kromě fyzikálně-chemických zákonů počítat i s účelností jejich konání. A tak si před obrazem položíme otázku: jakými způsoby dokáže dnešní biologie tuto účelnost myslet, aniž by se musela vracet k představě světa stvořeného inteligentním designérem nebo aniž by musela pavoukům připisovat vědomí?

Být člověkem není jednoznačné. Nahý člověk je napůl člověk a napůl zvíře. Člověk astronaut je pro změnu napůl člověk a napůl stroj. Tato nejednoznačnost nám napovídá, že člověkem se člověk nerodí, ale spíše stává. Stávání se člověkem je ovšem velmi nejisté, spojené s všudypřítomným rizikem odklonu k nelidskosti. A právě „pohled“, „úbor“ a „gesto“ se pro tento proces ukážou jako klíčové.

Monika Švec Sybolová, edukátorka NGP

Podívejte se na letopočet obrazu, který byl inspirován fotografiemi pořízenými Jindřichem Štyrským na polorozpadlém sídle věhlasného zvrhlíka Markýze de Sade. Sadistická krutost, kterou Toyen během války reflektovala ve většině svých obrazů, se zde mísí s převrácením vztahu mezi imaginací a realitou, resp. násilným prostoupením sadistické imaginace do reality. Třeba do právě zuřící války. A právě o ní coby kolektivním zvnějšnění sadistických pohnutek budeme hovořit.

Tomáš Mašek: O mstivé přírodě neboli Zbyšek Sion, Apokalyptická kobylka I. (1963) a Zbyšek Sion, Skleník s tajnosnubnou Venuší (1976)

Stačí se podívat zblízka a zdánlivě nevinný tvor, ostatně jedna z deseti ran egyptských, začne připomínat bájného Behemota. Jsou ošklivost, cizost a hrůza jen otázkou perspektivy? Tuto otázku si budeme klást společně s texty, jako je Zjevení Janovo nebo Srdce temnoty od Josepha Conrada, a zamyslíme se nad naším strachem a zároveň fascinací nad nevyčerpatelnou potencí a životaschopností přírody. Nad její tichou, vědoucí a výhrůžnou mlčenlivostí. 

Jakub Marek: Dělník-umělec neboli Renato Guttuso, Julius Fučík (1953) a Vladimír Boudník

Co má Boudník společného s Fučíkem? Julius Fučík jako by z oka vypadl El Grecovu Modlícímu se Kristovi ze sbírky starých mistrů. A tato kompoziční podoba není náhodná: Fučík je svatým patronem nové státní ideologie. Boudník pak svou metodou usiluje o zlidovění umění. A zatímco pro Marxe coby Fučíkova Jana Křtitele se ideální člověk budoucnosti stane tvořivým dělníkem-umělcem, nad Boudníkovým dílem jako by bděly ochranné perutě Fučíkových křídel a Boudník sám jako by byl svérázným naplněním ideálu umělce-dělníka.

Jak toto video reflektuje postavení žen ve společnosti a jak zviditelňuje „neviditelnou práci“? Ukážeme si, jak umělkyně, která má s prací šičky v textilní továrně Šumavan osobní zkušenost, odhaluje v kontextu feministického hnutí stereotypy a nespravedlnost spojenou s prací a postavením žen v současné společnosti.

Monika Čejková, kurátorka Sbírky umění po roce 1945 NGP

Abychom neskončili vyloženě temně, zaměříme se na závěr na umělce, kteří se obracejí k „duchům“ minulosti a každý po svém přispívají k mezikulturnímu dialogu. Zatímco Doleželová v malbách Romů ukazuje „krásu lidí barev“, Ther zpřítomňuje zkušenost odsunutých sudetských Němců. Díla obou autorů stojí za pozornost nejen pro svou sugestivitu a odvahu zviditelňovat témata, která jsou většinovou společností přehlížena, ale i proto, že ilustrují schopnost umění zachytit univerzální lidskou zkušenost skrze obrazy, které jsou „přísně konkrétní“.