Sbírka umění Asie | Národní galerie Praha

Sbírka umění Asie

Tóšúsai-Šaraku1.jpg — Tóšúsai Šaraku, Segawa Kikunodžó III. v roli Ošizu, manželky Tanabe Bunzóa, Japonsko, 1794

Přestože se sbírka začala formovat počátkem padesátých let 20. století, některé její fondy byly získány do sbírek Národní galerie (tehdy Státní sbírky starého umění) již v období První republiky. Důvod ke zřízení správy uměleckého materiálu asijské provenience v gesci Národní galerie vyplynul ze situace po komunistickém převratu, kdy se programově centralizovaly nejen svozy ze soukromých sbírek včetně šlechtických sídel, ale také se uskutečňovaly převody z fondů státních kulturních institucí nebo cílené nákupy.

Kolekce japonského umění je z hlediska počtu sbírkových předmětů přesahujícího 6 500 předmětů největším uměleckým souborem. Základ japonské sbírky v Národní galerii položil japonský sběratel baron Džiróhači Sacuma, když po výstavě své sbírky uskutečněné v Praze v roce 1936 věnoval československému státu soubor japonských obrazů a dřevořezů. Podstatná část sbírky dřevořezů pochází z kolekce Joe Hlouchy a dalších významných sběratelů z okruhu umělců a literátů, například Emila Orlika, Sigismunda Boušky či Josefa Sudka. Za pozornost stojí ukázky buddhistického sochařství z období 16.–19. století. Během šedesátých a sedmdesátých let 20. století, kdy se kolekce asijského umění rozrostla, přibyla do sbírkového fondu řada pozoruhodných sbírkových předmětů japonského umění laku a porcelánu. Japonskou malbu a grafiku doplňuje také poutavý soubor současné japonské kaligrafie včetně avantgardního stylu skupiny Sóróša a zejména unikátní soubor zenových obrazů.

Druhým nejpočetnějším souborem je sbírka čínského umění, jejíž počátky sahají k aristokratickému sběratelství porcelánu a dalších druhů užitého umění. V období první republiky do Československa dovezli bohaté soubory čínského umění sběratelé Vojtěch Chytil, Josef Martínek a Joe Hloucha. Chytilovu sbírku získala Národní galerie téměř v úplnosti po smrti jeho manželky Niny v roce 1981 a z Martínkovy a Hlouchovy sbírky pořídila řadu významných artefaktů nákupy a převody z dalších státních institucí. Kulturní politika padesátých let 20. století umožnila přímé akvizice děl v Číně a v roce 1958 sbírka obdržela od čínské vlády významný soubor uměleckých předmětů včetně unikátních děl z archaických období čínské historie. Dnes čítá přibližně 4400 děl čínské moderní a staré malby, archaického umění, buddhistického sochařství, keramiky a porcelánu, stejně jako textilu, koberců a dalších druhů užitého umění. Světově jedinečný je soubor čínské malby dvacátého století, který obsahuje více než sto prací slavného malíře Čchi Paj-š’e.

V tibetské a mongolské sbírce se nacházejí malířská a sochařská díla, která se datují především do 18.–19. století. Ze 17. století však pochází například krásná série tibetských obrazů mahásiddhů, buddhistických učitelů s výjimečnými schopnostmi. Většina děl ve sbírce je menších či středních formátů. Největší plastika představuje bódhisattvu Padmapániho a z maleb vyniká svým rozměrem zobrazení mytické země Šambhaly. Původ sbírkových předmětů je spojen s řadou významných sběratelů. Nejcennější obrazy malované na plátně, thangky, patřily do sbírek Vojtěcha Chytila a Josefa Martínka, kteří působili v Číně ve dvacátých a třicátých letech 20. století a příslušná díla nakupovali přímo na místních trzích.

Umění jižní a jihovýchodní Asie je ve srovnání s východoasijskými sbírkami zastoupeno skromněji. K nejstarším památkám patří gandhárské reliéfy z území dnešního Pákistánu z 2.–4. století a indické hinduistické reliéfy z 11.–13. století. Více než dvě stě děl reprezentuje indické malířství 17.–19. století. Soubor indické malby a grafiky druhé poloviny 20. století zahrnuje práce významných umělců, například M. F. Husaina, Rám Kumára, Biréna Déa nebo Bhattáčárji Čittaprasáda. V okruhu umění jihovýchodní Asie – Barmy, Thajska, Kambodži a Indonésie – vyniká soubor buddhistického sochařství.

Předislámské a raně islámské památky z maloasijského Kültepe a syrských lokalit Tell Erfadu a Šech Saadu pocházejí z výzkumů Bedřicha Hrozného uskutečněných ve dvacátých letech 20. století. Z tvorby jihozápadní Asie je ve sbírce NGP zastoupeno především umělecké řemeslo Íránu a Turecka, k němuž v kolekci textilu, jíž dominují koberce, přibývá ještě středoasijská a jihokavkazská produkce.