Dějiny Národní galerie Praha se začaly psát 5. února 1796. Tehdy se skupina významných představitelů vlastenecky zaměřené české šlechty společně s několika vzdělanci z řad měšťanů rozhodla pozvednout upadající veřejný vkus. Vznikla Společnost vlasteneckých přátel umění, jež záhy založila dvě instituce, které Praha do té doby postrádala – Akademii umění a veřejně přístupnou Obrazárnu.
Historie sbírky NGP ale sahá už na počátek 17. století, kdy se součástí umělecké sbírky Rudolfa II. stala v roce 1606 legendární Růžencová slavnost Albrechta Dürera. Slavný obraz jako jeden z mála zůstal v Praze dodnes a patří mezi stěžejní díla galerijních sbírek. V druhé polovině téhož století se začala naplno rozvíjet sběratelská činnost české šlechty, díky níž mohla po založení Obrazárny mistrovská díla poprvé obdivovat i širší veřejnost. Právě tehdy byly položeny základy dnešní Národní galerie Praha.
Roku 1902 přibyla další významná instituce – Moderní galerie Království českého. Na rozdíl od Obrazárny, jež vznikla ze soukromé iniciativy, byla galerie založena na podnět panovníka, císaře Františka Josefa I. Instituce začala budovat sbírku současného umění 19. a posléze i 20. století – z tehdejší doby pocházejí nákupy děl Antonína Slavíčka, Maxe Švabinského, Vojtěcha Preissiga, Jana Preislera a později také Josefa Čapka nebo Emila Filly. Moderní galerie existovala až do roku 1942, kdy byla sloučena s Obrazárnou.
Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění se v roce 1918 proměnila v ústřední uměleckou sbírku nového státu. Jejího vedení se v dalším roce ujal Vincenc Kramář, který ji proměnil v moderní, odborně spravovanou veřejnou galerii. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století se pod jeho vedením vybudovaly základy slavné Francouzské sbírky, jejíž vznik podporovali vrcholní představitelé československého státu Tomáš Garrigue Masaryk i Edvard Beneš.
Československá vláda na jaře roku 1923 uvolnila částku ve výši 5 milionů korun, která byla posléze ještě navýšena. Na výběru děl, jež reflektoval proměny francouzského umění od romantismu až po tvorbu tehdejších současných autorů, se podíleli významní historici umění společně s umělci – vedle Kramáře, Václav Vilém Štěch, Václav Nebeský, Otakar Novotný či Emil Filla. Podařilo se získat díla zcela zásadního významu, jejichž autory byli Eugène Delacroix, Camille Corot, Claude Monet, Paul Cézanne, Paul Gauguin, Vincent van Gogh, Pablo Picasso, André Derain či Auguste Rodin.
V roce 1936 se Kramářovi podařilo realizovat postátnění Obrazárny. Ve složitém období druhé světové války přešly v roce 1942 pod její správu fondy zrušené Moderní galerie. Již dříve se používalo označení Národní galerie, byť oficiální protektorátní název zněl od roku 1941 Českomoravská zemská galerie. Reorganizace instituce provedené za války byla zpětně potvrzena v roce 1949 zákonem č. 148/1949 Sb. o Národní galerii v Praze.
Sbírky Národní galerie putovaly v průběhu staletí Prahou. V roce 1814 byla zřízena galerie ve Šternberském paláci, v druhé polovině téhož století byla otevřena obrazárna v Rudolfinu, v roce 1931 v Městské knihovně na Mariánském náměstí. Od sedmdesátých let do roku 2000 sídlilo staré umění v Jiřském klášteře na Pražském hradě. Dnes Národní galerie Praha spravuje šest pražských budov – Klášter sv. Anežky České, Šternberský palác, Schwarzenberský palác, Salmovský palác, palác Kinských, Veletržní palác a krátkodobé výstavy pořádá také ve Valdštejnské jízdárně, jež patří Senátu Parlamentu ČR.
Prohlédněte si nejvýznamnější díla Národní galerie Praha a přečtěte si podrobnější informace o jejích jednotlivých sbírkách:
Více informací k Archivu NGP naleznete zde.
