Šternberský palác uchovává od roku 1947 mistrovská díla Národní galerie Praha, jejíž předchůdkyně Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění zde sídlila již v 19. století.
Stavebníkem paláce byl říšský hrabě Václav Vojtěch ze Šternberka (1643–1708), který jako potomek jednoho z nejstarších šlechtických rodů patřil k nejmocnějším českým aristokratům. Roku 1690 koupil pozemek v sousedství pražského Arcibiskupského paláce. Na topograficky složité, k Jelenímu příkopu se prudce svažující parcele, stál starší dům středověkého původu. Nový vlastník ihned začal s plánováním stavby rozlehlé rezidence, která se uskutečnila v letech 1699–1708 a jež se připisuje Giovannimu Battistovi Alliprandimu. V roce 1708, kdy stavebník zemřel, byla budova hotová jen částečně.
Stavebníkem paláce byl říšský hrabě Václav Vojtěch ze Šternberka (1643–1708), který jako potomek jednoho z nejstarších šlechtických rodů patřil k nejmocnějším českým aristokratům. Roku 1690 koupil pozemek v sousedství pražského Arcibiskupského paláce. Na topograficky složité, k Jelenímu příkopu se prudce svažující parcele, stál starší dům středověkého původu. Nový vlastník ihned začal s plánováním stavby rozlehlé rezidence, která se uskutečnila v letech 1699–1708 a jež se připisuje Giovannimu Battistovi Alliprandimu. V roce 1708, kdy stavebník zemřel, byla budova hotová jen částečně.
Palác byl do roku 1811 jako fideikomis v rodinném vlastnictví a sídlila v něm tehdy Společnost vlasteneckých přátel umění, která budovu prodala roku 1871. Několik let pak palác sloužil jako ústav pro duševně choré a od první světové války patřil armádě. Po druhé světové válce se stal sídlem nově konstituované Národní galerie.
Šternberský palác dnes představuje i přes jen fragmentárně dochovanou původní výzdobu prvořadý skvost architektury vrcholného baroka v Praze. Ve stavbě a jejím vybavení se setkávají vlivy z různých směrů, a vytvářejí tak ideální prostor pro umělecká díla rozmanitých stylů a dob.
1—1 / 5
Sbírkové expozice
Zahrada Šternberského paláce
Skrytým pokladem Šternberského paláce je zahrada, která představuje klidnou zelenou oázu v centru rušného turistického dění. Svou nevelkou rozlohou vytváří intimní přírodní zákoutí vybízející k odpočinku a osvěžení.
Zahrada je malebně umístěna při hraně Jeleního příkopu, k němuž se obrací výhledem přes nízký parapet. Zaujímá šíři jednoho palácového křídla a má podobu k západu, tedy směrem k Loretě, situovaného obdélníku. Právě do této zahrady se otevírá hlavní palácové průčelí, které ve střední ose prostupuje mohutný rizalit s velkým sálem (tzv. rotundou) v patře a někdejší salou terrenou v přízemí. Ve středu převýšeného oválného rizalitu s mansardovou střechou je nad slepými okny umístěn erb Šternberků. Působivou kompozici zahradní fasády oceníme nejlépe při pohledu od jezírka, které zdobí plastika čápa v nadživotní velikosti od sochaře Jana Laudy.
Původní barokní podobu zahrady neznáme. Když ale Šternberský palác přešel roku 1947 z vlastnictví armády do majetku Národní galerie v Praze, upravili ji její zaměstnanci, jak se píše v dobové korespondenci, „s velikým úsilím a nadšením do velmi pěkného stavu“. Spolu s galerií se tak pro veřejnost otevřela i zahrada. Podle ústní tradice se o ni starala také vnučka prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, historička umění Anna Masaryková, která v letech 1945 až 1970 pracovala v Národní galerii, a sama zde vysázela několik rododendronů.
V současnosti je mezi vzrostlými stromy prezentováno několik solitérních, formátově výraznějších plastik. Vybrané příklady českého moderního sochařství zajímavě rezonují s barokní palácovou architekturou a spolu s přírodním prostředím vytvářejí unikátní celek.
Zahrada je otevřena od května do září a je možné ji navštívit v rámci otevírací doby paláce.
Zahrada je malebně umístěna při hraně Jeleního příkopu, k němuž se obrací výhledem přes nízký parapet. Zaujímá šíři jednoho palácového křídla a má podobu k západu, tedy směrem k Loretě, situovaného obdélníku. Právě do této zahrady se otevírá hlavní palácové průčelí, které ve střední ose prostupuje mohutný rizalit s velkým sálem (tzv. rotundou) v patře a někdejší salou terrenou v přízemí. Ve středu převýšeného oválného rizalitu s mansardovou střechou je nad slepými okny umístěn erb Šternberků. Působivou kompozici zahradní fasády oceníme nejlépe při pohledu od jezírka, které zdobí plastika čápa v nadživotní velikosti od sochaře Jana Laudy.
Původní barokní podobu zahrady neznáme. Když ale Šternberský palác přešel roku 1947 z vlastnictví armády do majetku Národní galerie v Praze, upravili ji její zaměstnanci, jak se píše v dobové korespondenci, „s velikým úsilím a nadšením do velmi pěkného stavu“. Spolu s galerií se tak pro veřejnost otevřela i zahrada. Podle ústní tradice se o ni starala také vnučka prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, historička umění Anna Masaryková, která v letech 1945 až 1970 pracovala v Národní galerii, a sama zde vysázela několik rododendronů.
V současnosti je mezi vzrostlými stromy prezentováno několik solitérních, formátově výraznějších plastik. Vybrané příklady českého moderního sochařství zajímavě rezonují s barokní palácovou architekturou a spolu s přírodním prostředím vytvářejí unikátní celek.
Zahrada je otevřena od května do září a je možné ji navštívit v rámci otevírací doby paláce.
1—1 / 7
