Damir Očko, Roman Štětina (s Miroslavem Buriánkem)
Kurátor: Adam Budak
Devátou kapitolou Moving Image Department je „konverzační kus“ *per se*, v němž se protagonisté/umělci zabývají krajinou jazyka, jeho performativním potenciálem a hranicemi vyjadřování. Český umělec Roman Štětina spolu s chorvatským umělcem Damirem Očkem zkoumají chování jazyka, jeho vzorce jednání a schopnost vyvolat akci. Pouštějí se do pátrání po novém slovníku, který by odrážel politiku a gestickou ekonomiku a současně dešifroval struktury touhy prostřednictvím poezie a její revoluční moci; vydávají se hledat možnosti politického a afektivního skryté v básnickém gestu a často zanechávají protagonistu na pokraji fyzického i psychického vyčerpání. Ústřední místo ve Štětinových a Očkových kinematografických sebereferenčních a teatrálních dílech zaujímá performativní já ovlivněné jazykem a mluvním aktem.
Dlouhometrážní film *Návod k použití Jiřího Koláře* (2015), který režíroval Roman Štětina ve spolupráci s Miroslavem Buriánkem, dlouholetým režisérem pořadů Českého rozhlasu, dokumentuje průběh natáčení básnického cyklu básníka, umělce a překladatele Jiřího Koláře (1914-2002). Snímek zachycuje Buriánkovu interpretaci Kolářovy básnické sbírky *Návod k upotřebení* (1969) v průběhu náročných dvoudenních nahrávacích zkoušek; Buriánek básně převádí z psané podoby v precizním a dynamickém procesu, jenž dovádí k dokonalosti intonaci, intenzitu i pomlky a dává jim zaznít v souladu s Kolářovým záměrem. *Návod k použití* se tak ocitá v hraniční zóně mezi poezií a čímsi, co by bylo možné nazvat „akčním uměním“. Kolářovy básně hovoří o činech, které nebylo možné realizovat v době, kdy byly napsány, a proto mohly existovat pouze v autorově představivosti. V rámci represivního politického systému korigovaného cenzurou představovala svoboda myšlení implicitně obsažená v těchto básních působivé vyjádření.
Dílo Damira Očka, jež je pokusem o emancipaci formulovanou slovem a obrazem, definuje jazyk dnešní doby jakožto akt vzdoru. Pro svůj nedávný filmový diptych *Dicta* si umělec vypůjčil název z latinského výrazu „dictum“, jímž se označuje nezpochybnitelná, autoritativní pravda. Zatímco *Dicta I* se zakládala na autobiografickém textu Bertolta Brechta *Pět obtíží při psaní pravdy* (1934), který vznikl poté, co autor uprchl před nacistickým režimem, *Dicta II* se odvíjí od „stopek“ (slov posbíraných na nejrůznějších veřejných fórech, která signalizují hranici, jež nemá být překročena) odříkávaných neutrálním hlasem za vizuálního podkresu s ukázkami bojových umění, které jsou náznakem možných násilností. Film ovlivněný dadaismem a konceptuálním uměním má formu koláže, jež se přeskupuje v neslyšitelné a protichůdné výroky, které jsou stejně těžko srozumitelné jako obraz. Výsledkem je aluze na epické divadlo a brechtovské zcizování, jež v divákovi probouzí politické a kritické uvědomění.
Roman Štětina (nar. 1986 v Kadani) žije v současnosti v Praze. V roce 2015 dokončil studium na AVU; dva roky studoval na frankfurtské Städelschule u Judith Hopf a Douglase Gordona. Patří k nejmladším držitelům Ceny Jindřicha Chalupeckého (2015) a jeho tvorba se objevila v Curychu na výstavě Manifesta 11, jejímž kurátorem byl Christian Jankowski (2016). Z jeho posledních samostatných výstav jmenujme: *Instructions for Use of Jiří Kolář* (s Miroslavem Buriánkem) v bristolském Spike Island; *Shave and a haircut – two bits* v Cardiff Contemporary; *The Fortress of Solitude From the Holy Wood of Eternal Noise* v MNAC v Bukurešti (kurátorky Anca V. Mihulet a Diana Marincu) (vše v roce 2016); *Souvenir* v pražské Polansky Gallery; *Přednáška* v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně (obojí v roce 2015); *Mluv, abych tě viděl* v brněnské galerii Kabinet, TIC, Brno (2014). Z nedávných skupinových výstav jmenujme alespoň: *Médium: figura* v Galerii hlavního města Prahy (2017); *All Watched Ove*r v James Cohan Gallery; *Silver Lining* v Národní galerii v Praze; *Diplomanti AVU* v Praze; 7. zlínský salon mladých v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně; *Jak je důležité býti v (pohyblivém) obraze* v Národní galerii v Praze; *Cena Jindřicha Chalupeckého* v Národní galerii v Praze (vše v roce 2015); *Straight to Camera: Performance for Film* v Modern Art Oxford, *Peripheral Vision* na IV. moskevském mezinárodním bienále mladého umění v MMOMA nebo *Explain Me Not* v berlínském Autocenter (vše v roce 2014).
Miroslav Buriánek (nar. 1951) patří k předním českým rozhlasovým režisérům. Vystudoval divadelní režii na DAMU a poté, v letech 1978 až 2015, pracoval v Českém rozhlasu v Plzni, kde natočil tisíce reportáží, rozhlasových dokumentů a rozhlasových her.
Damir Očko se narodil roku 1977 v Záhřebu, kde žije dodnes. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Záhřebu a nyní se věnuje tvorbě videí, fotografií, instalací a dalších děl, včetně děl zvukových, poezie a děl na papíře, jako jsou fotokoláže nebo partitury. Očko zastupoval Chorvatsko na 56. benátském bienále (2015) a jeho díla se objevila na výstavách např. v pařížském Palais de Tokyo, záhřebském Muzeu současného umění, štýrskohradecké Künstlerhaus Halle für Kunst und Medien a varšavském Centru současného umění Zamek Ujazdowski. Mezi jeho poslední samostatné výstavy patří *Dicta* v Jeu de Paume (Paříž), *Dicta* v CAPC Muzeum současného umění (Bordeaux), *Damir Očko* v Agency Gallery (Londýn), *Repeat After Me* v Eastwards Prospectus (Bukurešť) a *Year Out of Shape* v Tiziana di Caro (Neapol). Tvorba Damira Očka je rovněž zastoupena ve sbírkách Louis Vuitton Foundation for Creation a CNAP – Centre national des arts plastiques v Paříži a v MUDAM v Lucemburku.
