*Není žádná uprchlická krize, jen krize lidstva... Při současném přístupu k uprchlíkům ztrácíme své základní hodnoty*, říká světově proslulý současný umělec Aj Wej-wej v reakci na současnou humanitární katastrofu a jeho slova nacházejí odezvu v intelektuálním a etickém odkazu nejvýznamnějších myslitelů naší doby. Jsou působivým dokladem naší společné zkušenosti se životem ve světě vykořeněnosti, kde už nejsme „doma“. Umění považuje za prostředek k pochopení naší komplexní situace, podnět k reakci a možnou útěchu. *V této nejisté době potřebujeme více tolerance, soucitu a důvěry v sebe navzájem, protože jsme na tom všichni stejně. Jinak se lidstvo dostane do ještě hlubší krize*, pokračuje Aj Wej-wej.
Poté, co Národní galerie v Praze představila v roce 2016 slavnou instalaci *Zvěrokruh*, přichází nyní s projektem *Zákon cesty*, jenž je první výstavou tohoto slavného čínského současného umělce v České republice i v celé střední a východní Evropě. Aj Wej-wej, jenž byl sám v minulosti uprchlíkem, se ve svém díle v posledních dvou letech zaměřuje téměř výhradně na obhajobu lidských práv migrantů. Dokumentuje také jejich tragické osudy v době stupňující se bezprecedentní humanitární krize, kterou zapříčinil příliv uprchlíků ze Sýrie a dalších států a bývá popisována jako „jatka, totální zhroucení lidstva, vrchol hrůzy“. Aj Wej-wej navštívil řecký ostrov Lesbos nebo hranici mezi Řeckem a Makedonií a rozpracoval zde řadu projektů věnovaných současné globální odyseji, o níž také natočil dokumentární film *Lidský proud*, který bude představen v roce 2017. Jakožto zdrcující dokument nedobrovolného přesídlování představuje film „osobní cestu, pokus o pochopení stavu lidstva v dnešní době.“
Výstava *Zákon cesty* je mnohovrstevným, epickým ztělesněním stavu lidstva: vyjádření empatie a morálního znepokojení umělce tváří v tvář neutuchající, nekontrolované destrukci a krveprolití. Odehrává se v budově, jež má silný historický náboj – bývalý veletržní palác z roku 1928 sloužil v letech 1939–1941 jako shromaždiště Židů před jejich deportací do koncentračního tábora v Terezíně. Funguje jako podobenství vztahující se přesně k tomuto místu, jako svého druhu (veřejné) prohlášení, a je nadáno transgresivní schopností vyvolat prožitek katarze, přičemž zároveň ztělesňuje selhání, paradox a rezignaci. Jako Archa Noemova se vetchý obří gumový člun stává moderním plavidlem nuceného exodu, bezmocně se vznášejícím v nezměrné strži oceánu Velké dvorany, jež je sama o sobě galerijním prostorem připomínajícím spíše post-industriální katedrálu. Na cestě neznámem k nekonečnu veze přelidněný vor „předvoj jejich lidí“, jak Hannah Arendtová nazvala roku 1943 ve svém vlivném textu *My uprchlíci* nelegální přistěhovalce bez státní příslušnosti: tři sta dvě lidské postavy se tísní v prostoru svého dočasného útočiště na cestě „do dáli nikdy předtím neprojetým prostorem“, na útěku před násilím a nebezpečím.
Radikálním gestem spočívajícím v rekonstrukci zoufalého činu, jež ztělesňuje anti-ornamentálnost lidstva v úpadku, vzdává Aj Wej-wej mocný hold těm, které zastihla současná humanitární katastrofa, stejně jako věčné touze člověka po domově a smyslu pro přináležitost. *Zákon cesty* je důraznou výzvou k činu, stejně jako obžalobou ignorance a slepoty politických a občanských aparátů. Název výstavy odkazuje k pojetí Kafkova „zákona cesty (*das Gesetz der Fahrt*)“ Walterem Benjaminem jakožto „cesty plné neočekávaných zvratů a narušení, jež rozptylují náhodná spojení mezi východisky a cíli, přáními a jejich naplněním, ohlášením sdělení a jejich přijetím“.
Výstavu doplňuje výběr Aj Wej-wejových starších děl a instalací, k nimž patří subversivní portrét aktů vyvlastnění a vysídlení nazvaný *Laundromat* (2016), jehož tématem je také uprchlická krize. Dílo *S květinami* (2013–2015) představuje Aj Wej-wejův osobitý pokus o autoportrét z doby, kdy byl držen v domácím vězení. *Hadí strop* (2009), další dojemný památník v Aj Wej-wejově díle, je věnován více než pěti tisícům dětí, které zahynuly během ničivého zemětřesení v čínské provincii S’-čchuan v roce 2008. Skulptura tvaru lampy *Cestující světlo* (2007) je zamyšlením nad minulostí a její schopností vyzařovat do budoucnosti.
Aj Wej-wej (nar. 1957) patří k nejznámějším čínským současným umělcům a nejvlivnějším současným umělcům světa. Světové renomé mu přinesla inovativní a provokativní díla, díky nimž se však stal také nepřítelem čínské vlády, kterou otevřeně kritizuje. V 70. letech dvacátého století se stal členem avantgardního uskupení *Hvězdy* (*Sing-sing*), jejichž slavná neoficiální výstava byla v roce 1979 ukončena nařízením vládních úředníků. V roce 1981 odešel Aj do USA, kde žil především v New Yorku více než deset let a setkal se zde s díly Marcela Duchampa, Andyho Warhola a Jaspera Johnse. Tito umělci ovlivnili jeho uměleckou tvorbu a vzbudili jeho zájem o koncept readymade, komerční obrazivost a konceptuální umění.
Některé Aj Wej-wejovy slavné práce pozměňují či dokonce ničí staré čínské kulturní památky a zkoumají tak vztah rychle se modernizující Číny ke své minulosti (k těmto dílům patří například *Zásobnice z dynastie Chan s logem Coca Coly*, 1994, nebo *Upustím zásobnici z dynastie Chan*, 1995). Vedle výtvarného umění se Aj věnuje také architektuře a po mnoho let je znám jako politický aktivista. V roce 2008 uspořádal „občanské šetření“, během něhož se snažil zjistit jména všech dětí, která zemřela při zemětřesení v S’-čchuanu. To opakovaně vyvolávalo třenice s čínskými autoritami a vyvrcholilo Aj Wej-wejovým tajným zadržením v roce 2011. Od té doby získal řadu prestižních mezinárodních ocenění, jako například Cenu Václava Havla pro kreativní disent nadace Human Rights Foundation (2012), cenu Excellence in the Arts sdružení Appraiser’s Association of America (2013) a cenu Ambassador of Conscience Award hnutí Amnesty International (2015). V posledních několika letech uspořádal samostatné výstavy v řadě významných světových institucí – jeho dílo bylo k vidění například v Palazzu Strozzi ve Florencii (2016), v londýnské Královské akademii umění (2015), v Martin-Gropius-Bau v Berlíně (2014), v Hirshhornově muzeu ve Washingtonu DC (2012) a v neposlední řadě také v londýnské galerii Tate Modern (2010). V období mezi lety 2015–2017 se jeho projekty nejčastěji vztahují k problematice mezinárodní uprchlické krize. Stěžejní díla s touto tematikou vystavoval na přehlídkách v Aténách, Berlíně, Vídni, Florencii nebo New Yorku.
Kurátoři: Jiří Fajt ve spolupráci s Adamem Budakem
Místo konání: Velká dvorana
