Dějiny Archivu Národní galerie

Historie archivu souvisí s počátky Národní galerie, respektive s její předchůdkyní – v roce 1796 založenou Společností vlasteneckých přátel umění. K výkonu své činnosti Společnost vedla písemnou agendu, z které trvale uchovávala významné dokumenty, výroční zprávy, účetní materiál a korespondenci. Zde lze spatřovat počátky budoucího archivu.

Uvedené písemné materiály se stěhovaly spolu s institucí, která v prvním století své existence vystřídala řadu budov: Černínský palác (1796–1809), Šternberský palác na Malostranském náměstí (1809–1814), Šternberský palác na Hradčanském náměstí (1814–1871), tzv. Portheimský dům ve Spálené ulici na Novém Městě (1871–1876), opět Šternberský palác na Malé Straně (1876–1884) a Dům umělců Rudolfinum. S Obrazárnou Společnosti vlasteneckých přátel umění se do Rudolfina přesunula i Krasoumná jednota pro Čechy, založená v roce 1835 rovněž při Společnosti vlasteneckých přátel umění. Kromě agendy uvedených institucí se objevuje i první archivní fond – v roce 1802 zakoupená písemná pozůstalost malíře Jana Quirina Jahna, s níž se do Společnosti dostaly i z archivního hlediska nejvýznamnější a nejstarší písemné materiály k činnosti pražských malířských cechů.

V roce 1936 archivní dokumenty spolu s uměleckými sbírkami převzal do svého majetku československý stát a Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění byla přejmenována na Státní sbírku starého umění. V letech 1939–1941 byl pro instituci užíván název Národní galerie, mezi lety 1941–1945 se používalo označení Českomoravská zemská galerie. Po zrušení Moderní galerie v roce 1942 (založená roku 1902) přešla do Českomoravské zemské galerie i její agenda.

Počátky systematické péče o archivní dokumenty spadají do první poloviny padesátých let 20. století, kdy byla do archivu z kádrových důvodů přeřazena Anna Masaryková a ujala se vedení v roce 1953 založeného dokumentačního oddělení. Za jejího působení byla nastavena základní pravidla pro práci s archiváliemi. Začala se vést přírůstková kniha, zakládaly se kartotéky a sepisovaly archivní pomůcky. Roku 1960 předala Masaryková vedení oddělení Rudolfu Roučkovi. Dokumentační oddělení se organizačně proměnilo v oddělení archivu a dokumentace. Archiv se věnoval především odbornému zpracování fondů, zpracování nových přírůstků nebo publikační činnosti. Dokumentace se orientovala na zaznamenávání činnosti Národní galerie. Od roku 1961 měl být archiv samostatným pracovištěm, o rok později ovšem organizačně spadl do studijního útvaru Národní galerie, který byl vytvořen k roku 1962. V této době jej vedl Zdeněk Helfert (v letech 1961–1972), jeho spolupracovníkem se stal Václav Ryneš.

Jedním z hlavních úkolů archivu v této době bylo soustředění veškerého archivního materiálu na jedno místo, neboť ten byl dosud rozptýlen v několika různých budovách v Praze i mimo ni, nejcennější dokumenty byly uloženy v trezoru ve Šternberském paláci. Po částečných svozech materiálu byla založena sbírka fotografií, plakátů a výstavních katalogů. Materiály archivu se nacházely ve Šternberském paláci a v Paláci Kinských. Převezené písemnosti se zpracovávaly a třídily ve Valdštejnské jízdárně, odkud byly přestěhovány roku 1964 do budovy Uměleckoprůmyslového musea. V roce 1972 byly konečně poprvé všechny archivní a dokumentační materiály soustředěny na jednom místě v Anežském klášteře. Organizačním spojením odborné knihovny a oddělení archivu a dokumentace vzniklo v témže roce oddělení vědeckých informací. Vedení se po Zdeňku Helfertovi ujala Helena Obrová. Chod archivu a kontinuitu plnění úkolů narušovala velká fluktuace zaměstnanců a přetrvávající problémy s nedostatkem místa pro archivní materiály. Minimálně první problém pomohl vyřešit Zdeněk Hojda, který archiv řídil od roku 1978. Díky němu došlo k systematickému shromáždění dalších materiálů, vedení evidence dle archivního zákona, novým akvizicím, navázání spolupráce s partnerskými archivy a dalšími institucemi. Důležitý počin představovalo založení vlastní nákupní komise pouze pro archiv. Archiv se mohl jako jediná instituce systematicky zabývat sběrem písemných pozůstalostí výtvarných umělců. Kromě Zdeňka Hojdy působil v archivu také Josef Hanzal.

K zásadní události došlo v roce 1989, kdy byl archiv Národní galerie ustanoven archivem zvláštního významu. Archiv se na začátku devadesátých let přemístil do Zbraslavského kláštera. Oddělení dokumentace zůstávalo v Anežském klášteře, odkud se po polovině devadesátých let přesunulo do Veletržního paláce. V roce 2008 se pak oddělení archivu přestěhovalo do Schwarzenberského paláce na Pražském hradě. Vedení archivu převzal po Zdeňku Hojdovi v roce 1991 Vít Vlnas, kterého roku 2001 vystřídal Tomáš Sekyrka, od roku 2016 vede archiv Tomáš Hylmar.

Kromě akviziční činnosti a badatelských služeb, včetně úředních rešerší, a poskytování digitálních reprodukcí, se archiv pravidelně zapojuje do výstav Národní galerie a svými materiály přispívá i na výstavy cizí. Od roku 2009 má vlastní ediční řadu Umění v archivu, v níž vydává především komentované edice písemných pramenů z vlastních archivních fondů.