Reakce NGP na výzvu umělců

Sdílíme naši reakci na výzvu a petici umělců s názvem „Vyjádření a výzva umělců a kulturní veřejnosti k AVU, CJCH a NG“ (text petice je dostupný zde).

Petice obecně je svobodným projevením názoru, což je vždy zdravým signálem, že je společnost demokratická. Tuto petici vnímáme jako výraz neklidu a určité nejistoty. Myslíme si, že by bylo lepší nekomunikovat skrze petice, což je formát obtížný pro všechny, a především pro širokou veřejnost může být spíše matoucí. Podepsané jsou respektované osobnosti české kulturní a umělecké scény, kterých si vážíme, a i proto bychom čekali přesnější, konkrétnější a méně osobní vyjádření, konstruktivní diskusi, a ne tento formát.

Dialog NGP se současnými umělci probíhá a rádi bychom tu uvedli na pravou míru zmiňované téma spolupráce Národní galerie Praha (NGP) se současným uměleckým světem. S českými současnými umělci dlouhodobě spolupracujeme – z posledních let připomeňme výstavy Evy Koťátkové, Markéty Othové, prezentace u příležitosti českého předsednictví v Bruselu – výstavy Mileny Dopitové a projekt Květinová unie, tak jako prezentaci českých umělců v Centre Pompidou v Paříži v rámci festivalu Move.  Spolupracovali jsme také s Pražským Quadriennale, Cenou Jindřicha Chalupeckého, hostili přehlídku Designblok, dvakrát Fotograf festival a podíleli jsme se na Prague Art Week. Dlouhodobě se věnujeme programu performancí, ať již to byla představení Martina Kohouta, dua Romeo a Hellion nebo program 70x90, který v rámci konference ke vzniku České a Slovenské republiky představil umělce z obou zemí. Letos na jaře jsme otevřeli výstavu Žádný pocit netrvá věčně. Sbírka solidarity ve Skopji, která prezentuje zahraniční i české současné umělce v dialogu s významnou sbírkou Muzea současného umění ve Skopji. Umělci střední generace Isabela Grosseová a Jesper Alvaer tak v rámci výstavy vstupují do mezigeneračního dialogu s díly českých autorů jako Mikuláš Medek, Míla Doleželová, Čestmír Kafka, Lubomír Přibyl nebo Alena Kučerová, darovanými do Skopje v 60. letech. Ve stejnou dobu jsme zahájili výstavu umělkyně Filomény Borecké a o něco později také projekt Na led! Hokej a bruslení v obrazech, který prezentuje řadu dalších českých umělců, včetně devíti, kteří vytvořili díla přímo pro výstavu. V uplynulém týdnu jsme ve spolupráci s iniciativou tranzit.cz inaugurovali bienále Ve věci umění. Na podzim chystáme projekty s Lunchmeat festivalem, Signal festivalem, výstavu Libuše Jarcovjákové a další. Což ukazuje jednoznačně aktivní propojení NGP s uměleckým světem i místní výtvarnou scénou.

V květnu minulého roku jsme také otevřeli novou sbírkovou expozici 1939–2021: Konec černobílé doby věnovanou českému poválečnému umění. Ta představuje díla více než 250 českých umělců ze sbírky NGP a zpracovává i dosud neusazené období od 90. let do současnosti. Anglický časopis The Critic expozici věnoval několikastránkovou recenzi, ve které ji mimo jiné srovnává s její obdobou v londýnské Tate.

Ohledně zmiňovaného tématu „dekolonizace“ – jde o téma, o němž se v uměleckých a muzejních institucích v celém světě mluví již několik let, tedy i my se jím snažíme kriticky zabývat, např. v chystané stálé expozici asijského umění, kterou budeme otevírat příští rok. Každé muzeum, které pracuje s uměním nepocházejícím z Evropy, musí provádět výzkum provenience svých artefaktů, včetně středoevropských institucí v ČR, Polsku, Maďarsku atd. 

K instalaci umělkyně Evy Koťátkové a kurátorky Hany Janečkové v Českém a Slovenském pavilonu na bienále umění v Benátkách bychom rádi uvedli především fakt, že tento projekt zvítězil v soutěži více jak dvaceti přihlášených návrhů a v červnu 2023 jej vybrala mezinárodní porota (více informací v tiskové zprávě z roku 2023 zde), nikoliv generální ředitelka NGP. Projekt reflektuje dané téma, které navíc zcela přesně navazuje na téma celého Benátského bienále, a nikterak nepopírá politické události, jež se v té době děly v Československu. Dodejme ještě, že tato umělecká instalace je v mezinárodním měřítku úspěšná – dostala se mezi deset nejoceňovanějších projektů letošního Benátského bienále vyhlášených prestižním americkým časopisem Artnews.

Petice se zmiňuje také o „důsledné restrukturalizaci“ NGP. Naše instituce je pod drobnohledem Garanční rady, zřízené Ministerstvem kultury, a Vědecké rady. Ani jedna z nich nepovažuje strukturální změny za nutné. Instituce se také po mnoha změnách na postu generálního ředitele konečně stabilizuje, a to jak z hlediska transparentního procesu tvorby programu, tak nastavených spoluprací.

Signatáři petice se zřejmě mylně domnívají, že naší rolí je pečovat o současné umění a vystavovat jej. To samozřejmě vnímáme jako důležité (viz také text uvedený výše), ale dle Statutu NGP je naší povinností především péče o veškerý sbírkový fond a akvizice děl, nikoliv výstavní činnost. Akvizice uměleckých děl z 90. let 20. století a pozdějšího období je předmětem intenzivní spolupráce s Ministerstvem kultury, protože si z obou stran uvědomujeme, že je v tomto ohledu před námi ještě mnoho práce a také to, jak velké mezery jsou v zastoupení právě  tohoto umění ve sbírkách NGP. Doposud k tomu neexistovalo žádné systémové řešení. 

Petice nebyla adresována nám, ale našemu zřizovateli, tedy Ministerstvu kultury ČR, které je o naší činnosti pravidelně informováno. Když bude třeba, rádi vzneseme konkrétní argumenty, na které se ve vášnivých diskusích snadno zapomíná nebo se vynechávají.

Generální ředitelka Alicja Knast chce především budovat silnou, profesionální a udržitelnou instituci, cestou nastavení potřebných funkčních a participativních procesů, a nikoliv na základě využívání osobních vztahů, zájmů nebo kontaktů. Plánování výstav v NGP navazuje na Ministerstvem kultury schválenou Koncepci rozvoje NGP a je založeno na zapojení sbírek a kurátorů. Proces budování stabilní instituce vyžaduje čas.  Poskytujeme služby pro akademickou sféru, regionální instituce, staráme se o sedm historických budov a usilovně pracujeme na zahraniční prezentaci umění spojeného s Českou republikou v evropském kontextu.

Nyní bychom byli rádi, aby se o Národní galerii Praha přestalo uvažovat jako o instituci, ale spíše jako o kolektivním úsilí, které má jeden cíl: sbírat, uchovávat a interpretovat umění pro budoucí generace.