Před sto dvaceti lety se narodila jedna z nejvýznamnějších postav českého umění 20. století, Marie Čermínová, známá pod svým pseudonymem Toyen (21. 9. 1902 – 9. 11. 1980). Důležitá postava české avantgardy a bytostná surrealistka, jedna ze zakládajících členů Skupiny surrealistů ČSR. V její rozmanité tvorbě hrála zásadní roli vzácná přátelství s básníky a literáty jako byli André Breton, Paul Éluard, Jindřich Heisler či Radovan Ivšić. Jedním z jejích životních přátel byl i malíř Jindřich Štyrský, se kterým pravidelně vystavovala a cestovala. Během společného tříletého pobytu v Paříži spolu v roce 1926 dokonce založili vlastní umělecký směr – artificielismus. Hnutí ztotožňovalo básníka s malířem, naznačovalo způsob překročení hranic všednosti a podstatou mu byla poezie.
Z tohoto období pochází i obraz Samota (1927), z jehož ploché kompozice vystupuje pastózní reliéf malby s příměsí písku. Nedávný rentgenový snímek díla odhalil odlišnost jeho spodních vrstev. Toyen namalovala obraz na svou starší malbu. Z té původní zachovala na viditelném výjevu pravděpodobně pouze čtyři černé čtverce. Obraz byl vystaven na třetí výstavě artificielismu v pařížské galerii Vavin. Poetický úvod k výstavě napsal její podporovatel, básník Philippe Soupault:
„Ti, kdož se rozhodli pátrati v oblasti zvané umění po objevech více či méně bezúčelných, mají právo nejenom na náš obdiv, ale na bezmezný údiv. V Paříži koncem roku 1927 žijí dva malíři, Toyen a Štyrský, kteří nezoufali nad malířstvím, ba probudili v nás dokonce naději, že lze ještě počkat, než všecko hodíme do vody. … Obrazy a akvarely Toyen čeří studenou vodu a nudu. Zázračné záblesky a zvuky z jiného světa proudí sem tam, snoubíce se v solném vzduchu zděšení. … Toyen nerespektuje ani půvab ani něhu ani onu vyumělkovanost, která mizí jako úsměvy zralých dam. Útočí na vrásky, jež jsou nejprostšími čarami života. Za těmito liniemi a odstíny trvá těžká vážnost se sepjatýma rukama jako modlitby. Toyen zůstává malířkou, která netrýzní, neokouzluje. Hledá v malířství evidentnější skutečnost, než je ta očí momentálně smutných či veselých.“
Z tohoto období pochází i obraz Samota (1927), z jehož ploché kompozice vystupuje pastózní reliéf malby s příměsí písku. Nedávný rentgenový snímek díla odhalil odlišnost jeho spodních vrstev. Toyen namalovala obraz na svou starší malbu. Z té původní zachovala na viditelném výjevu pravděpodobně pouze čtyři černé čtverce. Obraz byl vystaven na třetí výstavě artificielismu v pařížské galerii Vavin. Poetický úvod k výstavě napsal její podporovatel, básník Philippe Soupault:
„Ti, kdož se rozhodli pátrati v oblasti zvané umění po objevech více či méně bezúčelných, mají právo nejenom na náš obdiv, ale na bezmezný údiv. V Paříži koncem roku 1927 žijí dva malíři, Toyen a Štyrský, kteří nezoufali nad malířstvím, ba probudili v nás dokonce naději, že lze ještě počkat, než všecko hodíme do vody. … Obrazy a akvarely Toyen čeří studenou vodu a nudu. Zázračné záblesky a zvuky z jiného světa proudí sem tam, snoubíce se v solném vzduchu zděšení. … Toyen nerespektuje ani půvab ani něhu ani onu vyumělkovanost, která mizí jako úsměvy zralých dam. Útočí na vrásky, jež jsou nejprostšími čarami života. Za těmito liniemi a odstíny trvá těžká vážnost se sepjatýma rukama jako modlitby. Toyen zůstává malířkou, která netrýzní, neokouzluje. Hledá v malířství evidentnější skutečnost, než je ta očí momentálně smutných či veselých.“
